Když se z hackathonu začala pomalu stávat skutečnost, dostali jsme možnost se podílet na na jeho organizování. To mě lákalo, jelikož jsem usoudil, že pokud bych někdy sám nějaký chtěl organizovat, bylo by lepší si to vyzkoušet poprvé spíš nanečisto. Trochu mě zpočátku mátla nejasnost ohledně očekávání. Nevěděl jsem, jestli je připravování hodnotnou náhradou za celý hackathon nebo se od nás čeká i participace na programu. To se během pár dní vyjasnilo, ale spíše samospádem, než řízeně. Organizačně si myslím, že jsem toho v porovnání s jinými až tolik neudělal. Pomohl jsem nastavit harmonogram a pracoval na jeho úpravách, Maya ale například řídila celou komunikaci ven, Pepa se zhostil celé přednášky, Kamil odvedl hromadu práce ve strukturování našich debat a Simča dostala na bedra milion malých věcí. Roman nás pak držel v chodu jedním směrem a Galina mi pomáhala s harmonogramem. Celkově mezi námi vládla pozitivní atmosféra a těšili jsme se na akci samotnou.
Na hackathon samotný jsem přicházel s očekáváním, že odejdu se zkušeností aplikace designového procesu, projdu si mnoho technik, a že odejdeme unavení, ale s pocitem dobře vykonané práce. Co se tématu týče, věděli jsme, že chceme připravit službu nebo produkt pro Kaprálům Mlýn (KM). Ten se zabývá převážně edukací studentů brněnských gymnázií o ekologii a klimatické změně. Poptávka z jejich strany byla po vzdělávání budoucnosti.
Celkově organizace našeho týmu byla, dalo by se říci, spíše živelná, než organizovaná. Víceméně náhodně jsme zvali experty na různou problematiku, sdíleli články a podcasty o technologiích ve vzdělávání, dívali se na použití AI v daném sektoru apod. Velkým zdrojem materiálů nám pak byl KM sám. Dostali jsme od nich informace, se kterými oni sami pracují (různé brožury od NaZemi, Kompetence pro kolaps, výzkumy o postojích mladých lidí atd.). O samotném KM jsme měli jen povrchní představu (většina z nás nevěděla, co vlastně jejich programy řeší).
Vzhledem k tomu, že nikdo z nás neměl s hackathonem zkušenost, jsme na KM i nesprávně komunikovali naše skutečné potřeby. Všeobecná nezakotvenost zapříčinila to, že nikdo nestanovil přesné možnosti, úskalí a všichni jsme tak na hackathon přišli s různými reprezentacemi naší blízké budoucnosti. Toto zmatení jsme následně museli překonat během prvních hodin na místě, který byl touto nejasností velmi ovlivněn.
Zároveň musím sám za sebe říct, že jsem před akcí celé snažení bral jako školní projekt a nedbal na 100% správnost vstupů. To následně ale způsobilo frustraci během hackathonu, jelikož jsem vzhledem k investované energii do vytvářené řešení chtěl přijít s kvalitním produktem a důkladně projít celým proces tak, abychom doručili hodnotný výsledek, což s tím, co jsme měli na stole, nebylo úplně jednoduché.
Celkově moje energie (a s ní spojená nálada) šla poměrně rychle na začátku dolů. Moje očekávání bylo, že se hned vrhneme do rychlých časově ohraničených metod jak s našimi vstupy pracovat, debatovat o konkrétních řešeních a na konci budeme mít prototyp řešení (nejlépe ve Figmě nebo 3D), který ozkoušíme na uživatelích. Místo toho jsme se ale pustili do dlouhých debat, které mi přišly, že nás nikam moc neposouvají. Dost často jsem měl dojem, že se točíme v kruhu. Občas jsme i odběhli od tématu a dostali se do hovorů, které sice byly hluboké, ale nepřišly mi moc související s naším tématem. Později odpoledne se k nám připojil i Tom z KM a já sám jsem doufal, že jeho přítomnost nám pomůže rychle posunout dopředu. Nicméně to se nestalo, spíš jsme se zacyklili na jiných tématech a jinde. Taky jsme Tomovi z KM museli opakovat, kam jsme dospěli, což pro mě pocit zacyklení jen posilovalo. Tímto způsobem jsme se dostali až do času večeře (kdy jsme si dali jen polévku a pivo, jelikož na nic jiného jsem už neměli apetit).
Nejhorší momenty jsem prožíval během druhé přednášky. Bylo už po sedmé večer a já jsem si myslel, že nemáme dobře definovanou výzvu, nemáme dobrá data a neposouváme se k jakémukoli cíli. To jsme se v záchvatu zoufalosti pokusili vyřešit pomocí zadání našich výstupů do ChatGPT, což zase nebylo pozitivně přijímáno z facilitátorské strany. Veliký zlom nastal, když jsme se kombinací toho, co jsme vypracovali během dne a co nám řekla AI shodli na designové výzvě a začali s kreativní částí. Ledlamka (#icebreaker 😂) nám skrze humor vrátila část energie a s ní jsme se mohli ponořit znovu práce. Dalším boosterem pak byla hudba, kterou jsme si pustili během metody Crazy 8. Myslím si, že od tohoto okamžiku pak hackathon probíhal výborně. Taky se mi od té chvíle zdálo, že naše vložená energie do práce se úměrně přetvářela do výsledků, které jsme dostávali. Já sám jsem (aspoň to tak vnímám - ale to je na debatu v týmu a nejlépe i s Tomem) taky převzal díl odpovědnosti a snažil se tým tlačit víc asertivně k cíli. Druhý den pak probíhal vyloženě v kreativním duchu a našim výzvám a problémům jsme se stavěli spíš konstruktivně, než naopak. Taky jsme se dokázali poměrně rychle sladit na dalších krocích a přijít s něčím, co jsme byli schopni odprezentovat a otestovat s uživateli. Ti sice byli úplně mimo naši cílovku, ale dali alespoň nějaké návrhy, které jsme mohli implementovat do konečné verze prezentované Tomovi z KM.
Samotná prezentace našeho projektu na hackathonu byla nakonec spíš terepeutickým počinem, než prezentací výsledků. Vzbudila smích a dobrou náladu i ostatních týmů, což si myslím, že potřeboval nejen náš tým, ale i týmy jiné.